Do kin právě vstoupil film Metallica: Some Kind Of Monster.Nebylo ale od začátku v plánu vytvořit takto ambiciózní a rozsáhlou sondu do fungování kapely...
Kirk: Celé to začalo jako propagační film, kterým se měla fanouškům netradičním způsobem zprostředkovat historie, potažmo podpořit prodej nové desky. Když Joe Berlinger a Bruce Sinofski začali natáčet, rozhodli se samozřejmě vyhovět základní myšlence, ale zároveň to chtěli pojmout v trochu osobnější rovině. Navíc se začaly dít divoké věci - Jason odešel z kapely, James se rozhodl pro odvykací kúru a bylo čím dál víc jasné, že to bude něco víc než promo snímek. Potíž spočívala v tom, že jsme natáčeli za peníze nahrávací společnosti a když náklady přesáhly určitou mez, chtěli vidět výsledky. Stálo to moc a užitek stále v nedohlednu. Rozhodli se utnout přísun prostředků, ale do konce ještě zbývalo ujít kus cesty. Zkoušeli nás přesvědčit, ať se vezme, co zatím máme, a zkusíme udělat seriál na způsob The Osbournes. Jenže my jsme cítili, že to celé má mnohem větší hloubku než nějaká plytká reality show. Nabídli jsme lidem z vydavatelství, že odkoupíme jejich práva a zachráníme projekt od televizního pekla.

Dokument ukazuje Metallicu ve velmi složité situaci, dalo by se říct ve slabé chvilce. Přitom jste ale dovolili filmařům pokračovat a nadále tak zasahovat velmi citelně do vnitřního chodu kapely i do vašich osobních věcí. To naopak svědčí o vnitřní síle.
Kirk: Nebo bláznovství. Záleží, jak se na to chceš dívat (smích).
Lars: Rozhodl jsem se na celou věc dívat tak, jak říkáš. I když bych si asi většinu těch zážitků sotva chtěl zopakovat, byly to nesmírně cenné a pozitivní zkušenosti. Občas potřebuješ pořádně zkusit, aby sis uvědomil některé věci a nám mimo jiné došlo, o co všechno můžeme přijít, kdybychom nedokázali pokračovat.

James Hetfield po návratu z protialkoholní léčebny nevystupoval příliš jistě, což je pochopitelné, bál se například vyrazit na turné. Během následujícícho zhruba roku a půl jste se však postupně dostali opět do obvyklého tempa.
Kirk: Všechno je teď fajn. Psychoterapeut Phil Towel, se kterým jsme spolupracovali na řešení naší krize, nás naučil hladčeji řešit problémové a konfliktní situace. Když dojde na hádky, jsou to dnes spíše konstruktivní diskuze, zatímco dříve to vždy končilo tak, že jeden se snažil druhého co nejvíc deptat.

Ke konci filmu je naznačena situace, kdy se s Philem Towelem rozhodnete rozejít a v napjaté atmosféře mu to sdělujete. Mělo to ještě nějaké dohry po skončení natáčení?
Kirk: Víceméně to odráží reálný průběh. Ale s Philem se stále vídáme, i když ne tak často. Když jsme se chystali na turné, cítili jsme, že by bylo fajn ho zase na pár týdnů přizvat, abychom si ujasnili některé souvislosti. Přišel, znovu se zapojil do procesu a viděl, že i bez jeho přítomnosti a působení je kapela ve velice zdravém a funkčním rozpoložení. To byla velká satisfakce a skvělé vysvědčení pro jeho práci.
Lars: Řekl bych, že některé výjevy z konce filmu vrhají na Phila nezaslouženě trochu špatné světlo. Je to vůči němu tvrdé, vždyť on naši skupinu zachránil. A ten vztah není u konce, potkáváme se na turné, jsme v kontaktu, voláme si a není mezi námi žádný problém.

Mimochodem, když jsem v dokumentu viděl scénu, kdy s Philem navštívíte Davea Mustaina, nemohl jsem uvěřit svým očím. Uběhlo dvacet let a on stále říká, že vyhazovem z Metalliky jste mu zničili život.
Lars: Bylo mi z něho smutno. Ten člověk dosáhl obrovských úspěchů, nahrál s Megadeth dvě nebo tři desky, které neváhám zařadit mezi největší klenoty metalové historie, ale stále se užírá svou ublížeností a přízemní záští.

Nikdy nebylo tajemstvím, že vztahy v kapele jsou občas napjatější. Jaká je atmosféra uvnitř Metalliky v současnosti?
Kirk: Spousta věcí jde snáz. Jak už jsem říkal, víme mnohem lépe než dřív, jak znovu nalézt společnou řeč, když se v něčem neshodneme. Jsme si teď daleko blíž. Když se můžeš spolehnout na podporu ostatních a oni na to samé od tebe, cítí se všichni silnější.
Lars: Vždyť ten film skončil happy endem... (smích)

O tobě, Kirku, je známo, že jsi velmi klidná a nekonfliktní osobnost a mnohdy snad jen díky tvému působení bylo možné, aby skupina vůbec dál fungovala. Nakolik je frustrující, že od tebe každý automaticky očekává kompromisy a chápavost?
Kirk: Mám prostě v povaze vystupovat klidně a držet věci v problematických situacích pohromadě. Od první chvíle, kdy jsem v roce 1983 do kapely přišel, jsem se ocitl mezi Jamesem a Larsem. Má pozice naznačená ve filmu Some Kind Of Monster je přesně taková po celých dvacet let.

Na to jsem přesně narážel. James si v jednu chvíli stěžuje, že si připadá maličko přehlížený a ty reaguješ: to je můj úděl odzačátku.
Kirk: V současnosti si opravdu nemohu stěžovat. Máme mnohem víc demokracie a každý si je dobře vědom, že své úspěchy i porážky jsme vybojovali a překonali společně.

Je váš nový baskytarista Rob Trujillo člověk, jakým jeho dlouholetý předchůdce Jason Newsted nedokázal být nebo jakým mu z důvodu tehdejšího klimatu v kapele nebylo umožněno být?
Kirk: Máme Roba moc rádi a jsem přesvědčený, že v Metallice zůstane už napořád. Necháme mu tolik tvůrčího prostoru, o kolik si řekne. Jason se ke konci svého působení v kapele už necítil moc dobře a my teď všichni uděláme všechno pro to, aby se Robovi nestalo něco podobného. Robert je skvělý muzikant i člověk.
Lars: Někdy si říkám, že Jason musel svým způsobem sám sebe obětovat, aby vztahy v Metallice mohly dospět do stavu, o který vždy usiloval. Nakonec to dokázal, alespoň si myslím, že jsme dnes velice blízko jeho tehdejším představám. Jenže se to povedlo i proto, že Jason Newsted se rozhodl u toho už nebýt. Je to dost ironické.

V devadesátých letech jste poněkud zjemnili projev. Jak fanoušcitohoto období reagují na syrovost aktuálního materiálu z alba St. Anger?
Kirk: Nikdy se nezavděčíš každému. Když deska vyšla, mnoho lidí nadchla, ale mnoho dřívějších fanoušků se vyděsilo, co jsme si to zase na ně vymysleli. Ale v devadesátých letech to s deskami Load a Reload nebylo jiné. Naštěstí jsme hned na začátku pochopili, že to opravdu podstatné je obstát sám před sebou a být s odvedenou prací vnitřně spokojen. To se nám se St. Anger rozhodně povedlo.
Lars: Dokud někdo stojí před pódiem, nemusím naštěstí podobné úvahy řešit. Se šesti milióny prodaných kusů je St. Anger naše nejúspěšnější album od černé desky. To ostatní je spíš otázka pro tebe a tvé kolegy novináře (smích).

Souhlasíte s tvrzením, že Metallica je skupina, od které seočekává, že bude pořád, vlastně s každou nahrávkou určovat nové standarty?
Kirk: To je dost náročný úkol. Nevím, jestli si něco takového uvědomujeme, ale rozhodně nepořádáme sezení a neřešíme od tří do pěti, co nového by se zase dalo zkusit. Jsme zvědaví lidé, nakukujeme do neznámých končin, a když objevíme něco, co nás zaujme, vrhneme se na to. Nevím, nakolik je pravidlem, že určujeme nové standardy stylu, který hrajeme, ale nikdy bychom se nepouštěli do věcí, které by nás nebavily.
Lars: Bylo by velmi složité žít neustále pod takto formulovaným tlakem. Největší tlak ale vychází z nás samotných. Myslím, že klíčem jakéhosi našeho hybného mechanismu je neustálá reakce na to, co jsme udělali předtím. Více či méně se asi posouváme vpřed, ale mnohdy spíš odskakujeme od jednoho k druhému. Před poslední deskou jsme si velice zakládali na tom, že nahrávka bude hrubá, "podprodukovaná", potřebovali jsme si dokázat, že něco takového ještě dokážeme. Ta tvá otázka je hrozně složitá. Naše "standardy" jsou každopádně hodně vysoko, myslím v tom, jak jsme sami na sebe nároční a sebekritičtí. Kdo ví, třeba příští deska bude druhý díl St. Anger a bude se říkat, že nám definitivně došla inspirace.

Když album St. Anger vyšlo, strhla se poměrně silná kritika, ale stejně zase měli pravdu ti, kdo tvrdili, že brzo bude tento váš "špinavý" zvuk zkoušet napodobit kde kdo.
Kirk: To máš pořád stejné už od dob desky Kill ´Em All. Když jako muzikant dokážeš někoho ovlivňovat a inspirovat, je to velké vyznamenání. A všichni naopak moc dobře víme, jaké to je být ovlivněn. Když jsem kdysi na začátku slyšel Motörhead, byl jsem u vytržení, když jsem slyšel Iron Maiden, považoval jsem je za nejlepší kapelu na světě. Úžasné bylo setkání s Nirvanou nebo s Guns N Roses. Pro každého muzikanta je občas přínosné nechat se inspirovat.

Pilně koncertujete, sezona je v plném proudu, takže je určitěpříliš brzo na podobné otázky, ale přesto: zabýváte se už myšlenkami na další desku?
Kirk: Máme už spoustu nové muziky. Ne hotové songy, ale hromadu nápadů. Když jsme na turné, vždycky si v zákulisí najdeme klidné místo a hrajeme, zkoušíme pracovat s riffy. Všechno zaznamenáváme a napřesrok z toho vzejde základ příštího alba.
Lars: Myslím, že půjdeme nahrávat někdy na jaře.

6. června došlo ke kuriózní situaci, když na prestižním britském Download festu odehrála Metallica improvizované vystoupení za bubenické asistence Davea Lombarda a především Joyeho Jordisona ze Slipknot. Larsi, prý jsi v tu dobu "odpočíval" v nemocnici.
Lars: Raději jsem toho dne na okamžik vysadil. Nebylo to nic hrozného, ale necítil jsem se při síle a kolem pravého ramena mě bolelo v zádech. Problém je, že už nejsme žádní kluci a při vystoupení do toho musíš dvě hodiny dvacet minut dávat všechno. Tahle dlouhatánská turné se chystají kolikrát i rok dopředu, takže je obtížné předvídat, kdy budeš potřebovat v rozpisu den volna navíc.

V současnosti zažívají v Americe renesanci staré dobré oldschool thrashmetalové kapely. Cítíte se být dnes ještě nějak provázáni s touto "klasickou platformou"?

Kirk: Jasně! Noví Death Angel jsou geniální! Znám se s většinou lidí z těch kapel, jsou součástí mých kořenů z osmdesátých a devadesátých let. Nějakou dobu to vypadalo, že je po všem, ale teď se klasický thrash vrací. Z toho lidského úhlu pohledu je pro mě hlavně skvělé vidět, že kamarádi zase mají šanci hrát, ale myslím, že je to dobrý impuls pro celou metalovou scénu. Některé z těch kapel mají dnes větší úspěch než kdy předtím.
Lars: Procházím různými obdobími. Čas, který trávím poslechem muziky, se z pětadevadesáti procent týká cestování letadlem. Mám v paměti přehrávače sedm, osm tisíc songů. Třeba si vzpomenu, že jsem už dávno neslyšel Tygers Of Pan-Tang, tak si je naklepnu. Posledního půl roku poslouchám tolik heavy metalu jako už dávno ne. Možná se to dokonce odrazí na tváři Metalliky v nejbližší době. Můžu ti garantovat, že na příští desce zase budou kytarová sóla. Poslední dobou na sólech dost ulítávám.

Rozhovor s Jasonem těsně po odchodu z Metallicy.

M.C.: Kdyby James řekl: 'Hele, byl jsem v nesnadný pozici, a dost dobře jsem tu situaci nezvládl,' přehodnotil bys svoje stanovisko a vrátil se zpět ke kapele?
Jason: No samozřejmě. Ale lidé musí pochopit, že jsem samostatná osobnost, která má i různé projekty mimo Metallicu. Pro to, abych žil, tak jak chci, musím mít určitou svobodu a tak. Nicméně nikdy bych neříkal nikdy, co se těhle věcí týče. Jedná se totiž o dost speciální záležitost, a strávil jsem na ní víc něž polovinu svýho života. Takže tak.

M.C.: Když se na to podíváš realisticky, myslíš, že by James byl opravdu schopen změnit svůj názor a povolat tě zpět?
Jason: Hmm...(povzdech)...Kamaráde, tohle je dost těžká otázka. Možná, za nějaký čas. Myslím, že existuje dost vzácných věcí, které by mi rád řekl, a o kterých jsme spolu ještě nemluvili, věci, které by se možná ani netýkaly kapely, a který by byly fajn. Mohl by mi říct pár věcí jako chlap chlapovi, přítel příteli, bratr bratru. To by bylo fakt skvělý. To obvykle uděláš ze začátku. Muselo by to probíhat v určitých krocích, v určitých fázích, tak abychom znovuobnovili naše přátelství, aniž bychom se museli příliš obávat, co se stane s kapelou. A my víme, že máme tu moc a že to můžeme dokázat. Už jsme toho spolu zažili dost. Ale tohle je pro nás nové, tyhle zkoušky našich emocí. Události, kterými musel James za poslední rok projít, věci s rodinou a tak, ty bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Necítím vůči tomuhle chlapíkovi žádnou zlost. Jeho osobnost a jeho hudbu praděpodobně respektuju na světě ze všecho nejvíc. Pořád to má v sobě. Je nejlepším heavymetalovým hudebníkem na světě a možnost hrát s ním na jednom pódiu je pocta. Tak jsem to vždycky cítil a tak to taky budu vždy cítit. Spoustu mě toho naučil a pomohl mi s vyvíjením mého stylu, pomohl mi stát se takovým muzikantem, jakým jsem teď. Takže sakra jo, hrál bych s Metallicou kdykoli, ale muselo by to být v pořádku mezi mnou a jím.

---

M.C.: Když jsi oznámil, že odcházíš z Metallicy, tvrdil jsi, že příčinou tvého odchodu jsou tvé problémy s krční páteří. Stále to uvádíš jako hlavní faktor, ale jedním dechem dodáváš, že jsi ochoten se tam vrátit. Takže, kdyby ses opravdu připojil zpět k Metallice, měl bys stále svoje krční problémy, je to tak?
Jason: Jo. To poškození tam jednou je a já s tím nemůžu nic dělat. Tělo je stavěné tak, jak je stavěné. Zkrátka je v něm příliš kostí a chrupavek (smích). Musel bych se snažit, a taky by se to muselo dělat trochu jinak. Nemohli bychom hrát nepřetržitě, 250 koncertů do roka a podobný věci. Musel bych vědět, že jsem schopen zvládnout to fyzicky. Ve své mysli a ve svém srdci skrytě doufám, že toho budu ještě někdy schopen. Kdyby moje tělo tu zádrž sneslo, fajn. Doufal bych, že mi to vydrží dlouho, ale co se týče nynějška a možná i uplynulého roku - jak jsi pravděpodobně už někde četl - jednoduše nevím, jestli bych byl schopen dělat to tak, jak mě fanoušci znají z Metallicy. Tak to je a já to tak musím brát. A kdybych nemohl koncertovat tak, jak byli lidé zvyklí, nemohl bych hrát v Metallice. V EchoBrain jsou jiné 'fyzické požadavky', jedná se víc o hraní na nástroje, kdežto Metallica je o 'hromovým rámusu.' Metallica má velmi fyzicky náročnou hudbu. Možná to děláme tak, že to vypadá snadně, a lidé si myslí, že si zkrátka stačí jen sednout na pohovku, zahrát Enter Sandman, říct si: 'Já ten song miluju.' To pak umíš leda zahrát noty, což je sice fajn, ale předvést tu píseň s takovou intenzitou a ohněm noc co noc, to nezvládne každý. Je to něco velice cenného, a je to něco, na co musím být velice opatrný a na co bych byl vždy opatrný. Ptáš se mě přímo, jak se moje mysl a moje srdce právě teď cítí, a já říkám že bych se zas rád jednou vrátil a zahrál si s nimi. Ale tolik se toho za ty roky, co jsme byli spolu a za poslední rok stalo, různý změny a tak, a ty o tom musíš přemýšlet. Uvnitř lidí zůstalo mnoho ran, a tak musíš být velice opatrný.Vyléčit ty rány by asi zabralo dost času, ale nemyslím, že je to nemožné.

M.C.: Byl jsi překvapen, že James musel bojovat proti alkoholu a jiným závislostem, nebo jsi cítil, že to jednou muselo přijít?
Jason: Myslím, že kolem jedné věci, o které si nejsem jistý, jak vznikla, je třeba udělat si jasno. Je to ta věc s 'jinými závislostmi', která nemá nic do činění s nějakými prášky. Od té doby, co ho znám, nikdy jsem neviděl, že by se dotkl něčeho jiného než alkoholu. Faktem je, že se v životě nedostal do problémů s amfetaminy, kokainem nebo podobnými věcmi, a to NIKDY. Vím jistě, že NIKDY nebral extázi, LSD, nebo nějaký podobnoý sračky. Takže jestli si lidi myslí, že má něco s drogami, jsou úplně vedle. A co se týče alkoholismu, on se vždycky rád napil. Jen o tom přemýšlejte, je to přece Metallica, do hajzlu. Alcoholica, to jsme byli a tak jsme se taky chovali. Je to součást životního stylu, a jeho to nakonec pohltilo. Ale teď je z něj otec tří dětí a musí se na život podívat taky z jiného úhlu. Nemůžeš jít každou noc ven a chlastat vodku. Něco se s tebou stane. Tak jako s každým jiným, je to takový všeobecně sdílený smysl. Musíš ve svém životě udělat jistý změny, aby sis udržel sílu, fyzickou i psychickou. A to musel udělat i on. I když nezvládal svoje pití...kurva, já si toho nikdy nevšim, byl vždycky v pohodě. On nikdy nebyl TÍM...(shrbí se)ALKOHOLIKEM. Mělo to co do činění s mým odchodem z kapely a pár jinejma osobníma záležitostma. Možná se ve skutečnosti opíjel, já nevím, třeba kvůli smutku, napětí nebo stresu. A jednou ho to zkrátka dostalo. Ale on není slabá osobnost, jak všichni dobře víte. On je naopak osobností velice silnou. Zkrátka se mu to muselo stát, aby se dal dohromady a byl schopen pokračovat.

M.C.: Jak jsi se psychicky srovnával se svým odchodem z Metallicy?
Jason: V první chvíli to byla hluboká deprese. Nejmíň tři měsíce solidní depky, kdy se mi nechtělo jíst, spát a někdy ani poslouchat muziku, což značilo, že jsem na tom byl dost bledě. Jen si to představ, je to jako rozvést se se třemi manželkami najednou. A nejen to, znamená to taky rozvést se zčásti sám se sebou. Je to jako vzít kus sebe a vyhodit ho ven, nebo obrátit se k němu zády. Byl to pro mě velký test a já jsem vděčný, že jsem mohl svou energii zaměřit na EchoBrain, Speeddealer a všechny další věci, kterými jsem se v tu dobu zaměstnával.

M.C.: Nedávno jsi veřejně doporučil Joey Veru (Armored Saint / Fates Warning) jako člověka, který by tě mohl nahradit v Metallice. Nemyslíš, že by spíš potřebovali někoho, kdo je trochu mladší a víc hladový?
Jason: Ne. Musí to být někdo zkušený, někdo, u koho cítím, že už vpodstatě patří do okruhu kolem kapely, a kdo už kapelu zná. Musí to být někdo, kdo už je v tomhle byznysu dlouho a má s ním zkušenosti. Těmhle chlápkům z Metallicy, o kterých mluvíš, je už kolem 38 a 39 a kapela funguje už víc než 20 let. Nemůžeš nechat kluka, kterýmu je dvacet, hrát s lidmi kteří mají už 20 let starou kapelu. To nefunguje. Fungovalo to, když mě bylo 23 a jim bylo 23. Začali znovu a přibrali k sobě čerstvýho, hladovýho chlápka. Jenže od té doby uplynulo spoustu času a MOŘE prachů, a tak podobně. Je to legenda, ve které se za rok protočí miliony dolarů. Nemůžeš jednoduše přivíst nějaký dítě a zapojit ho do kapely, když si to nijak nezasloužilo. Musí to být někdo, kdo to zasluhuje, a o tom to je. Joey vypadá mladě, je ve skvělé formě, má skvělé produkční dovednosti, je to skvělý muzikant a má obrovskou energii. Posledně to místo málem dostal, byl mezi posledními třemi. Byl vždy dobrým přítelem kapely. V týhle době bejt mladej, dobrej a hladovej neznamená ani hovno. Musíš v sobě mít kus byznysmena, lidi tě musej mít rádi a je tu spoustu dalších věcí, který musíš zvládnout abys byl populární muzikant. Pro dvaadvaceti- nebo třiadvaceti-letý dítě, který nikdy nic podobnýho nezakusilo, by to bylo dost tvrdý, vstoupit do něčeho, co má tak obrovskou pověst, zapadnout tam a mít Hetfieldův respekt. Na výstup je to dost vysoká hora.

M.C.: Holandskému magazínu Aardschok jsi řekl:'Respektuji skupiny, které jsou na turné 300 dní v roce v pronajaté dodávce. Chci pracovat s kapelami, které jsou loajální ke svým kořenům.' Někteří lidé si to vyložili jako tvoji nespokojenost s érou kolem alb Load a ReLoad.
Jason: Kristepane, to ne! Není pravda, že bych nerespektoval Metallicu. Je to dost zlý, že si v tom lidi hledaj takovýhle sračky. Já jsem mluvil konkrétně o Speedealer. Za poslední čtyři roky udělali 300 koncertů do roka, jezdili v dodávce, a je to kapela, se kterou jsem se rozhodl spolupracovat. Měsíčně dostávám stovky demáčů, lidí píšou: 'Prosím tě, dělej na tomhle. Mohl bys produkovat tohle?' Tohle je první kapela, která mě doslova nakopla do hlavy, řekla, že si to zaslouží a během svýho turné mi to taky dokázala. Chtěl jsem s nima pracovat, protože jsou spolu 12 let a pořád hrajou ten strarý dobrý speed metal. Jsem skutečně pyšný na to, že chlápci, kterým je kolem třiceti, to stále cítí takhle, stojí si za tím a předvádí to lidem. To se mi moc líbí. A o tom jsem mluvil...Metallica se ubírala směrem, kterým potřebovala jít, co se týče progrese a podobných věcí. Udělali kroky, které udělali a už není cesty zpět. Tak to chodí. Mě se víc líbí stará Metallica, tobě se víc líbí stará Metallica.

M.C.: Jak to víš?
Jason: Protože 99,8% lidí má radši starou Metallicu. Jestli jseš jinej, je to fajn, ale co se týče reakcí od většiny lidí, který jsem potkal, říkají, že mají radši Master Of Puppets než Load. A já ksakru taky. Ale to neznamená, že je Load špatnej. Myslím si, že všechny nahrávky Metallicy ve své době vládly. A opravdu vyjadřovaly pocity skupiny v té určité době. Jsou všechny tak rozdílné, ať už v produkci, stylu psaní písní a jeho vývoji, a v podobnejch věcech. Není způsob, jak to zaškatulkovat, ani to nezkoušej.

M.C.: Když porovnám mluvení s tebou dnes a před pár lety, je jasné, že neexistují žádné limity pro to, co říkáš.
Jason: Já vím. Není to skvělý? (smích)

M.C.: Měl jsi někdy v Metallice ten pocit: 'Nemůžu říct veřejně, co bych chtěl říct' ?
Jason: Samozřejmě, v tak obrovské mašinérii musí každý hrát za jednu stranu. Musíš mít jednu vizi a snažit se, aby ta jedna věc fungovala. Když kapelu propaguješ a jseš jejím reprezentantem, musíš dělat určité věci a říkat určité věci, aby se ta mašina nezadrhla. Jak asi víš, Metallica byla vždy dobrá v tom, jak lidi udržovala lidí v myšlení, že je všechno fajn a tak. To je tajemství šoubyznysu. Herci, komedianti, muzikanti...všichni to tak dělaj, o tom je propagace. Musíš všechno udržovat tak, aby to na pohled vypadalo skvěle. Lidi chtěj vidět lesklej povrch, chtěj dobrou muziku a fotky s titulkama a další sračky. A ty to musíš nechat jet. Stejně jako by manažeři zatajili určitý špatný věci přede mnou, já tajím špatný věci před veřejností. Nemůžeš o sobě mít všechno napsaný na čele. Každý by pak věděl všechno a tvojí kariéře by to moc neprospělo.


M.C.: A zničehonic se objevilo interview v Playboyi a celá ta fasáda se začala hroutit. Co se tam stalo?
Jason: Co se stalo bylo, že jeden chlápek z médií, kterej je fakt dobrej v senzacionalizmu, což je něco, co se od něj očekává a kvůli čemu si ho taky lidé najímají, vytrhnul věci naprosto ze všech proporcí, takže si lidi přečetli to, co si přečetli. On to zkrátka... (povzdech)... Celý to bylo vytržený z kontextu. Použil citáty, které opravdu nebyly z nejlepších, ale hodily se jeho zaměrům. Snažil se něco vyvolat, je to novinář pracující pro největší zasranej magazín na světě, tak se to holt dělá. Píšeš věci, který si lidi rádi přečtou, a přesně to on udělal. Velice pochopitelné.

M.C.: Nebylo to tím, že byl jednoduše ve správný čas na správném místě, kdy to mělo dopad na fanoušky?
Jason: Jo (váhavě)... A je tu ještě něco zajímavého: ty rozhovory dělal s každým individuálně během tří měsíců, nebo tak nějak. A dost věcí se mezi lidmi může během tří měsíců změnit, zvlášť když žijí tak akcelerujícím stylem. Tolik se toho může stát. S jedním mluví, když je všechno růžový, se druhým mluví, když je všechno na hovno a s dalším, když je to tak někde mezi tím, a pak z toho vyjde tohle. Když se na to opravdu důkladně podíváš, je jednoduché si to dát dohromady. Všechno se děje z nějakého důvodu a tohle se muselo stát, aby se věci daly do pohybu.

M.C.: Myslíš si, že lidi budou posuzovat EchoBrain s 'otevřenýma ušima', nebo jako 'tu novou věc toho chlápka z Metallicy?'
Jason: Myslím si, že první rozhovory a kritiky, který o tom vyjdou, budou mluvit o 'novém projektu Jasona z Metallicy', nebo něco na ten způsob. To je jasné, je to naše ,noha mezi dveřmi', naše výhoda. Poté, co lidi uslyší Dylana zpívat, budou další kritiky o jeho hlase, o hudbě a podobnejch věcech. Je to tak rozdílné od Metallicy, je to téma samo pro sebe, a ten hlas je tak neuvěřitelnej. Tak to je a tak to taky vždy bude. A tak doufám, že to lidí budou poslouchat s otevřenou myslí a s 'otevřenýma ušima'. Vím, že tu budou lidé, kteří mají rádi heavy a kteří myslí, že přijdu s heavy albem. EchoBrainu se jim možná nedostane pod kůži, a mě to nevadí, protože je tu místo pro všechny. Tyhle věci už pro mě teď nejsou podstatný. Pro mě je podstatný sdílet hudbu s každým, kdo ji se mnou chce opravdu sdílet. Vždycky tady budou lidi, chovající se jako (napodobuje hlučného metalového pařana) : 'Tak pojď, chlape, (zahraj něco jako) Master Of Puppets.' Cokoli, chlape. Byl jsem tam, tohle jsem již dělal. Ale to je něco jiného. Až v květnu vyjde album Speedealer, poslechni si ho a poznáš, že metal je pro mě pořád cool (smích). Moje spolupráce s Voivod přijde co nevidět, a jeden metalovej projekt chystáme spolu s Andreasem (Kisserem, kytaristou Sepultury). Pracuje se na spoustě různýho materiálu.

M.C.: Řekni mi něco víc o projektu, který dáváš dohromady s Andreasem.
Jason: Léta jsme spolu dělali na různých projektech a od roku '93 jsme často mluvili o naší vysněné metalové kapele. Jednoho dne, až budeme mít čas, se do toho pustíme, ale to je prozatím vše. Lidé mají tolik co nabídnout, a EchoBrain je jen jedna z věcí, na kterých momentálně pracujeme. Bude ještě spousta heavy materiálu a vyjde spousta dalších odlišných druhů muziky. Tam venku je pár dobrejch chlápků, kteří by spolu měli hrát, a který se chystám dát dohromady. Myslím, že pravděpodobně povolám Toma Huntinga z kapely Exodus, aby hrál na bicí (v oné vysněné kapele). Budeme hrát ten starej dobrej skutečnej metal. Opravdovej nářez, ne ten zasranej novej metal. I když všichni víme, že jsme ho pomohli vynalézt. Chápeš, co myslím?

M.C.: Naprosto. Teď se přes svou společnost Chophouse chystáš vydat projekty jako IR8, QUARTETO DA PINGA, nebo TREE OF THE SUN. Jaký další věci jsou na řadě?
Jason: Jsou jich tuny. Vyjmenoval jsi některé opravdu dobré. Je v tom hodně dalšího heavy materiálu. Založili jsme Chophouse Records a naším plánem je podělit se o ten matriál s lidmi, když už jsme se k němu konečně dostali. A já chci, aby každej ten nářez slyšel. Neexistují žádné, naprosto žádné limity. Všechno, co jsi zmínil, bylo natočeno v letech 1995 a 1996, a od té doby vznikly další stovky hodin muziky. Je tu materiál, na kterém jsem pracoval s Devinem Townsendem (skupina Strapping Young Lad) a kde na bicí hraje Gene Hoglan z Dark Angel (a Strapping Young), a tahle věc je neustále ve vývoji. Je to dost 'děsnej' a taky děsivej materiál. A potom je tam trochu v pozadí album Voivod, ke kterému bych se také časem rád dostal.

M.C.: Jak to myslíš, v pozadí? Copak se album Voivod nechystá na letošní rok?
Jason: To záleží na tom, v jaký fázi bude EchoBrain. To protože se chystáme na turné na podporu alba a tak podobně. Jednoduše uvidíme, jestli bude možný dokončit tu věc s Voivod někde kolem zimy, nebo tak. Možná vytáhnout ty chlápky ven ze sněhu někdy v zimě příštího roku a udělat s nima nahrávku. Chápeš, dát jim nejdřív trochu pauzu. Ale přesto myslím, že na tom musíme ještě dost věcí doladit, protože chceme, aby to bylo něco opravdu extra. Vím, že (kytarista Voivod) Piggy má pár songů, takže jsem si jistý, že si to svoji cestu najde. Máme něco dobrýho materiálu na pásce, protože oni tady u mě (ve studiu) už byli, a v minulosti jsme taky na pár projektech spolupracovali, Piggy, Away (bubeník Voivod) a já. Máme dvě různá dema, a nemyslím, že je někdo někdy slyšel. Jsou tam nějaký dobrý věci, takže momentálně máme materiálu dost.

M.C.: Jsou ještě nějací vysnění hudebníci, se kterými by sis rád zahrál a u kterých to není tak zřejmé jako u těch, které jsme zmínili?
Jason: PJ Harvey, Thom Yorke (Radiohead) a Chris Slade, bubeník AC/DC...

M.C.: Jaká jsou tvá očekávání, co se týče turné s EchoBrain? Není tam přece jen nějaká nervozita?
Jason: Ne, cítím kvůli tomu převážně hodně vzrušení. Moje očekávání je, že kapela bude hrát dobře. A jestliže se o to lidé, kteří dokáží ocenit dobrou hudbu, začnou zajímat; a já si myslím, že začnou, protože ať už v jakémkoli jazyce, nikde jsem neviděl ani neslyšel jedinou negativní reakci; potom budu šťastnej. Nemám žádná velká očekávání v tom smyslu, že prodáme miliony kopií, nebo že začneme pořádat obrovský turné a koncerty, nebo že uděláme cokoli jiného, co by se podobalo tomu, co dělaj velký kapely. My jen děláme to, co děláme, a co se stane, stane se. To je všechno. Máme plán, a dokážeme ho uskutečnit, ať už nám někdo pomůže, nebo ne, takže rozhodně nečekej obrovský nahrávací společnosti a podobný hovadiny. Já očekávám, že si během hraní týhle trochu odlišný muziky užiju srandu a to je pro mě opravdu velká výzva. Každý den je pro mě výzvou hrát tuhle hudbu s těmahle chlápkama.

O možnosti Jasonova návratu:

James: "Když mluvím o Jasonovi, rád používám slovo 'přítel', protože on stále je náš přítel, a my chceme, aby to tak zůstalo. A myslím, že abychom mohli zůstat přáteli, musíme být k sobě upřímní, a já musím říct, že pro jeho cestu zpět do Metallicy dveře nejsou otevřené. Dostali jsme se do fáze, kdy už to není proveditelné, zkrátka si nemyslíme, že by se to reálně mohlo stát. Rádi bychom s ním zůstali v kontaktu, abychom měli jistotu, že náš vztah bude opravdový, a nechceme ty novinářský sračky, které to doprovázejí, chceme, aby ten rozvod proběhl zdravě, chceme, aby nikdo neměl problém s tím, co od těch druhých slyší, s tím, co vyjadřuje, a aby byl schopen to vyjádřit správně. Je zajímavé, že v několika jeho předchozích rozhovorech Jason řekl, abych mu zavolal já,pokud bych chtěl, aby se k nám znovu připojil. Kdybych byl v kůži Larse a Kirka, nevím, jestli by se mi to líbilo."

Kirk: "Jason opustil kapelu. My jsme ho nevyhazovali. Odešel, a rozhodl se k tomuto kroku jednostranně, nikdo z nás k tomu nepřispěl."

Lars: "Žádali jsme ho, aby si to ještě rozmyslel..."
Kirk: "...mnohokrát..."
Lars: "...a on to neudělal."

James: "Myslím, že Jason nebyl v Metallice šťastný. A možná na to trochu zapomněl. Možná mu teď chybí hodně těch skvělých okamžiků jeho života. A možná se do toho teď jen více zabředává. A my mu chceme pomoci, aby to dokázal překonat."

O probíhajícím hledání baskytaristy:

Kirk: "O nikom nemůžeme říct, že je náš nový basák, protože nikdo takový zatím není."

Lars: "Ten proces začal před jedním nebo dvěma měsíci. O té věci jsme věděli a rozhodli jsme se, že se tím nebudeme zabývat, dokud nedokončíme nahrávku. A poté, v okamžiku prozření, jsme si uvědomili, že to možná není ta nejchytřejší věc, že bychom to možná měli zahrnout do procesu a nechat to jít souběžně. Takže našimi dveřmi prošlo několik skvělých lidí, lidí, které známe a respektujeme. Teď se chystáme udělat další krok, s některými z nich se znovu setkáme, a tentokrát půjdeme trochu více do hloubky."

O novém albu:

Lars: "Nemám rád frázi 'návrat zpět', protože my se k ničemu nevracíme, je to další krok kupředu, ale možná... víte, pokud v tom opravdu chcete hledat nějakou analogii, tak se na to můžete dívat tak, že když ujdete hodně kroků kupředu, nakonec se vrátíte zpět na začátek kruhu - pokud tam chcete mít to slovo 'zpět' - jdete v kruhu a pak v určitém okamžiku projdete kolem místa, ve kterém jste už byli. Hodně roků jsme strávili sklízením úrody našeho úspěchu - mohli jsme si dovolit ten luxus objevovat nové věci, vidět, co dalšího se skrývá pod příštím kamenem, a co je pod tímhle kamenem, a co se skrývá támhle, co se stane, pokud použijeme tento kytarový zvuk, co se stane, pokud uděláme toto, všechny tyhle věci, a když se na podobnou cestu vydáte, je zajímavé, že si v určitém bodě všimnete, že procházíte oblastí, ve které jste už byli, a v určitém bodě - asi před třema - čtyřmi měsíci jsme si všimli, že se nacházíme v oblasti vysoké hladiny agrese, velice rychlých songů, velké dávky dynamičnosti - rychle, pomalu, rychle, pomalu, nahoru, dolů, bla bla bla - a když jsme procházeli územím téhle muziky, cítili jsme se v něm opravdu pohodlně, a bylo opravdu fajn se tam znovu nacházet. A tak místo abychom šli dále kupředu, řekli jsme si: 'Co takhle tady chvíli zůstat, a uvidíme, co se stane,' protože jsme se cítili nesmírně příjemně. A teď máme spoustu songů, které rozhodně znamenají krok vpřed, ale mají v sobě některé elementy z naší dřívější tvroby."

O tom, jak vznikl název "St. Anger":

James: "Odkud se to vzalo? Já nevím... nějak se to vynořilo - podle mě je v tom veliký kontrast - slova 'saint' ('svatý') a 'anger' ('hněv'), která k sobě v podstatě nepatří - řekl bych, že některé z věcí, které jsem se naučil během léčení, byly o vyjadřování pocitů, věcí jako vztek a tak... U nás doma ,když jsem vyrůstal, to byla jedna z věcí, které byly absolutně zakázané - zkrátka se to smetlo ze stolu. A já už nemám náladu být 39-ti letým naštvaným teenagerem, unavuje mě to. Takže celý ten song ,celá ta věc je o vyjadřování vzteku zdravou cestou, o tom, jak to ze sebe můžeš dostat, aniž by ses musel chovat agresivně."

O změně Jamesova životního stylu poté, co ukončil léčení:

James: "Je to práce za pochodu, a tak to bude do té doby, než tady skončím, nebo až budu vybrán, abych zde skončil. Teď je z toho způsob života, a dělá mi to skutečně dobře. Je to jako dostat nový pár otevřených očí."

O tom, jaké to bude být na turné bez alkoholu a večírků:

James: "Jasně, tyhle myšlenky jsem měl od prvního dne - strach z toho, že turné bez pití a zábavy nezvládnu. Poté, co Jason odešel, jsme museli udělat několik zásadních odhalení... Museli jsme se s kapelou dostat až na samou podstatu věcí a uvědomit si, proč to všechno děláme, jak to uděláme, a přestavěli jsme tuhle naši - řekněme 'mašinu', přestavěli jsme Metallicu jako celek. Bylo to hodně o bourání starých věcí a stavění nových. Jak individuálně, tak co se týče kapely jako celku. Zapojili jsme do toho naše rodiny... Metallica byla vždy rodinou, a my jsme do toho více zapojili i naše vlastní rodiny. Myslím, že teď bude zábavné jet na turné, místo toho abych mařil čas děláním věcí, které mi škodí."

Jestli budou Lars s Kirkem pít když bude James nablízku:

James: "To je skutečně jen a jen na nich. My jsme k sobě velice otevření, když nás něco štve, více otevření než dříve, je to méně o defenzívě, takže pokud s tím budu mít nějaký problém, budu mít své místo, kam se uchýlím."

O Summer Sanitarium Tour 2003:

Kirk: "Chceme tam mít širší rozsah hudebních stylů. A ty kapely jsme si vybrali, protože si myslíme, že se k nám z hudebního hlediska hodí - je tu v jistých ohledech určitá podobnost s tím, co děláme a odkud pocházíme my. Zkrátka jsme si mysleli, že by bylo skvělé dát se dohromady s těmihle chlápky. Opravdu to nemá moc co do činění s demografií."

Lars: "Musíte se na to podívat takto: naším záměrem bylo dát dohromady několik headlinerských kapel - dát 'děckám' šanci vidět headlinerské kapely hrát pohromadě. Všichni budeme hrát kompletní setlisty s kompletní produkcí. Cítím veliký respekt jak pro Linkin Park, tak pro Limp Bikzit. Pokud jedete na turné jako headliner se dvěma dalšími kapelami, které mohou být headlinery také, tak to tak bude vypadat. Protože tohle není Metallica a čtyři předkapely. Jak jsem řekl, celá tahle věc je o respektu, a já obě tyto kapely respektuji. Takže si myslím, že je to opravdu skvělá věc, protože se v ní sejde několik různých hudebních stylů, a myslím, že jsme se v minulosti - ať už to bylo před pěti, deseti či patnácti lety - vždy snažili brát s sebou kapely, které respektujeme, a které jsou schopny přinést jiný hudební element, než jaký přinášíme my."

O Limp Bizkit:

Lars: "Frontmana Limp Bizkit Freda Dursta plně respektuji. Už teď začíná hodně lidí křičet: 'Hej, vy dva jste stáli proti sobě během kauzy Napster...' A co má kurva být? Já jej respektuji za to, že si stál za svým, stejně, jako on respektuje mě. Několikrát jsem s ním mluvil, naše problémy jsme vyřešili, a já vím... Mám opravdu rád Limp Bizkit. A říkám to už roky - nevím, jestli mě někdo vůbec poslouchá - ale myslím, že Limp Bizkit jsou skvělá kapela. Co se týče rap-rockových kapel, nebo i všech kapel, co existují, myslím, že patří mezi ty nejlepší. Třeba bubeník, Joe Otto, je neuvěřitelný. A já mám velký respekt pro to, co Fred dokázal, možná i proto, že v sobě občas pozoruji určité prvky z něj, a že v něm občas vidím určité prvky ze mne, jeho elán, houževnatost, energii, všechno tohle. Já sám už se začínám zklidňovat, jsem o pár let starší, ale zčásti poznávám tu jeho energii, když se podívám na sebe sama před deseti lety, a skutečně se s tím ztotožňuji."

O show, kterou Metallica nedávno odehrála před utkáním Super Bowlu:

James: "Dlouho jsme si pohrávali s myšlenkou zahrát o poločase. Avšak poté, co jsme viděli několik podobných poločasových vystoupení v televizi, už nám to nepřipadalo tak skvělé. Ale ten nápad tady byl a my si řekli: 'Hej, udělejme to v partyzánském stylu, jako tu věc s Tower Records před několika lety, postavit pódium na přívěsu, roztáhnout oponu, začít 'Gimme Fuel' a dát se do toho.' To bylo skvělé. Chtěli jsme to udělat tímhle partyzánským způsobem, ale nešlo to... Je dost těžké dostat na to místo auto, natož přívěs s generátorem. Takže jsme museli začít stavět noc předtím, ale klub Oakland Raiders nám s tím pomohli. Všechno se to stalo během jednoho týdne. Dostali jsme ten nápad, zavolali jsme jim, následovala setkání se všemi důležitými hráči v Bay Area, a pak jsme to uskutečnili, bylo to nádherné."

O kauze Napster:

Kirk: "Nelitujeme ničeho, co jsme tenkrát udělali. Myslím, že Lars se zachoval velice odvážně, když se stal hlavní postavou boje za práva umělců."

Lars: "Boxovacím pytlem."
Kirk: "Říkej tomu jak chceš, obětní beránek, rohožka na boty."
Lars: "Rohožka, to se mi líbí."

Jestli by se Lars pustil do boje s Napstrem znovu:

Lars: "To je velice těžká otázka. Naučil jsem se hodně o sobě, o ostatních lidech, naučil jsem se hodně o mnoha věcech kolem mě. Jestli bych to udělal znovu? Na to se nedá jednoduše odpovědět. Jsem pyšný na to, že jsem šel se svou kůží na trh, a nebyl jsem připravený na tu bouři sraček, co se kolem toho strhla. Mě nešlo o ten desetiprocentní pokles prodeje. Víte, já jsem pyšný na to, že lidé chtějí slyšet Metallicu. Většina lidí si koupí nahrávku s bookletem a dalšími věcmi, a jestli existují lidé, kteří si naši muziku chtějí poslechnout jinak, tak víte co? Seru na to, Bůh jim žehnej... Víte, co myslím. Dříve se mě někdo ptal na ten desetiprocentní pokles prodeje, ale já se zaměřuji na těch ostatních devadesát procent lidí, kterým na nás pořád záleží, protože myslím, že je to skvělá věc, když se o vás po jedenadvaceti letech kariéry stále ještě někdo zajímá, a ať už je těch lidí moc nebo málo, měli byste být rádi za ten samotný fakt, a ne se starat o lidi, kteří už vás nemají rádi. Během těch několika let jsem se naučil jednu věc... Víte, nikdy jsem dostatečně nezpomalil, abych mohl docenit to, co se zrovna dělo, a po všech situacích, ve kterých jsem se ocitl, po tom, čím prošel James, po věcech, které jsme zažili s Jasonem a podobně... řekl jsem si: 'Ceň si toho, co máš, ceň si lidí, kteří o tebe stále mají zájem a neztrácej energii s těmi, kteří ten zájem už ztratili.'"

Rozhovor z října roku 2004 pro Boston Globe

BG: "Jak se zatím jeví váš nový basák, Robert Trujillo? Na Summer Sanitarium se uvedl dost slušně. A jak se jeho styl liší od Jasona Newsteda?"

Lars: "Rob si vede skvěle. Dobře se s ním vychází a skvěle mezi nás zapadá. A co se stylu jeho hry týče - a tím nechci být neuctivý k jeho předchůdci - myslím, že je trochu tradičnějším baskytaristou v tom, že tomu dává základ, hraje více s bicími, zatímco Jason, Bůh mu žehnej, hrál více s kytarami... Rob má navíc nesmírný dar sluchu. Řekneme: 'Dnes večer chceme zahrát tenhle song, který jsme nehráli už jedenáct let.' - a on ho za jeden a půl hodiny bude umět. A to nám ostatním dost pomáhá, protože nemáme rádi zkoušky. Zkoušíme před publikem."

BG: "Viděl jsem film 'Some Kind of Monster', který z velké části pojednává o urovnávání vztahů mezi tebou a Jamesem Hetfieldem. Jak se váš vztah vyvinul během turné?"

Lars: "Jsme v pohodě. Ten film skončil před rokem a půl, a my jsme byli schopni přenést tehdy získané zkušenosti na turné, kde se nám už nedostává oné pomocné ruky v podobě Phila Towleho. Naše vztahy jsou skvělé, ale většinu času si každý hledíme svého. Jsme velice odlišní lidé, ale podle mě se nyní daleko více respektujeme, což je pro nás pro oba lepší. Daleko lépe se shodneme na tom, co musí každý z nás udělat, aby Metallica byla tak stabilní, fungující a zdravá, jak je to jen možné."

BG: "Když se člověk za tím filmem ohlédne, řekne si, že jste filmařům dali až neuvěřitelnou svobodu, a že bylo natočeno 1600 hodin materiálu. Žádná lítost ohledně konečné podoby filmu?"

Lars: "Nic takového. Jsem hrdý na to, že jsme měli odvahu si tím projít. Všechno, co Metallica v posledních 10 - 15 letech udělala, vždy rozdělilo lidi na dva tábory. Měli jsme to štěstí, že pozitivních ohlasů je více než negativních, ale každý měl vždy potřebu vyjádřit se k tomu, co děláme. Avšak tenhle film je pravděpodobně první věcí po dlouhé době, na kterou existuje univerzální názor. Všichni se k němu staví velice pozitivně."

BG: "Když už je řeč o těch dvou táborech, jak je to s vaším posledním albem?"

Lars: "Není to ta nejstravitelnější nahrávka. V době, kdy rádiové stanice opět začínají být přístupné dialogu, a kdy světu vládnou Nickelback a jim podobní - když pak kapela jako ta naše přijde s něčím tak tvrdým a agresivním, mohou mít někteří lidé zpočátku potíže to skousnout. Ale já jsem rád, že jsme to udělali, a neměnil bych na tom jedinou věc. Potřebovali jsme sami sobě dokázat, že stále ještě máme odvahu nahrát něco takového."

BG: "Dnešní situace v rádiích - jak moc se to vlastně kapely jako Metallica týká?"

Lars: "Vlastně ani moc ne. Kdybych byl 21-ti letá vycházející hvězda, bylo by to asi o něčem jiném. Ale my jsme v pohodě. Jsme zaběhnutí. Rádia nás budou hrát, pokud budeme vydávat alba, která jim neuškodí. Pokud však budeme dále vydávat věci, které znějí jako drtička na beton - jako 'St. Anger' - dají od nás nejspíš ruce pryč. Abych byl upřímný, docela se mi líbí pocit, že jsem opět outsider poté, co jsem devadesátá léta strávil v mainstreamu nebo v čem to bylo."

BG: "Už jste přemýšleli o nové nahrávce?"

Lars: "Jasně. Turné končí za šest týdnů, a potom si dáme dlouhou zaslouženou pauzu. Už dva a půl roku jsme v jednom kole - rok práce na albu, rok a půl na turné. Ale na jaře budeme zase zpět, natěšení na práci na albu s Robem. Bude to zajímavé, myslím, že tu nejextrémnější agresi jsme ze sebe na 'St. Anger' dostali, takže uvidíme, kam nás náš další počin zavede."

BG:"Existuje ještě v Metallica kreativní napětí mezi tebou a Jamesem?"

"To se ukáže příští rok. V poslední třetině filmu, kdy se všechno začne ubírat směrem k happy endu, funguje naše kreativní dynamika velice dobře. Překvapilo by mě, kdybychom nezačali v bodě, ve kterém jsme skončili, nebo v ještě lepším, jednoduše už kvůli tomu, že ten rok a půl, který jsme spolu strávili na turné, se obešel bez větších zádrhelů a incidentů. Všichni fungují dobře, všichni spolu vycházejí, všichni se drží."

BG:"Existují kapely,pro které máš v poslední době slabost?"

"Myslím, že v hard-rockové muzice není nic, o čem bych mohl říci, že je to opravdu... Nicméně třeba kapela The White Stripes mi připadá opravdu zajímavá, už jen proto, že jsou to dva lidé, a celá ta věc je vážně zajímavá. Vypadá to, jako by hard rocková muzika byla nyní tak trochu na ústupu. Pár let nazpět tu byly kapely jako Godsmack nebo Staind a jim podobné, a probíhalo tu něco velice vzrušujícího, ale teď to celé jde nějak dolů vodou. A kapely typu Nickelback mě nijak zvlášť nezajímají. Je tu pár extrémnějších věcí - jako Lamb of God nebo Satyricon a další, které jsou podle mě dost dobré. A pak tu je tu samozřejmě kapela jako System of a Down, která je pravděpodobně mojí nejoblíbenější hard rockovou skupinou za posledních pár let, nebo kapela jako Audioslave, které se rovněž nedá nic upřít, ale kromě nich už je výběr slabý. Dost slabý."

O tom, co film 'Some Kind of Monster' prozradil o finanční situaci Metallicy (např. o scéně, ve které Lars prodává svou sbírku umění a usrkává při tom šampaňské):

Podle Larse je zobrazení finanční situace kapely důležité pro zachování integrity filmu:

"Když už se chystáte otevřít dveře, musíte je otevřít jak je to jen možné. Podle mě není správné je otevírat a zavírat podle toho, co se člověku momentálně hodí. Dělal bys z lidí blbce, kdybys řekl: 'Fajn, můžeš vidět tohle, ale do našich peněz ti nic není.' A lidé jsou šokováni tím, že tyhle věci kolem financí neskrýváme. Někomu se to může zdát necitlivé: to dokážu pochopit. Ale podle mě jsi čistý, pokud nic neschováváš. Nemůžeš předstírat, že nemáš peníze, když jsi prodal 90 milionů alb. Když to neskrýváš, můžeš to pomoci trochu demystifikovat."

Kronen Z.: Už se nemůžeme dočkat turné Sick of the tudio '07 - i tebe už svrbí prsty?

Kirk: Jasně! Léto je tím správným obdobím, kdy je potřeba vypadnout a udělat pár koncertů. Je to čas festivalů, je teplo a příjemně, každý má dobrou náladu. Líbí se nám když můžeme přes léto odehrát nějaká vystoupení. Nejsme ze studia až tak zničení, chceme se hlavně trochu zahrát a pobavit se. A oživit pocit že smě hlavně koncertní kapelou. Poslední dva roky sme prakticky strávili ve studiu. I když sme loni udělali také pár koncertů, i tak máme pocit, že sme tam celou věčnost.

Kronen Z.: Takže už máte absťák?

Kirk: Ano, přesně tak. Potřebujeme se vyléčit.

Kronen Z.: Měl sem to potěšení zhlédnout vaše vystoupení minulý rok na festivalu Nova Rock, kde ste si zahráli s Lemmym Killmistrem a s Jerry Cantrellem...

Kirk: Jasně, vzpomínám si, byla to sranda.

Kronen Z.: Ještě teď se tu o tom koncertě mluví - byl i z tvého pohledu tak fantastický?

Kirk: Pokaždé, když máme možnost být s Lemmym na pódiu a zahrát si pár skladeb, je to fantastické. Lemmy je skvělý chlapík a jeden z kmotrů heavy metalu.

Kronen Z.: Pamatuješ si ještě něco konrétního z Rakouska a nebo z toho dne?

Kirk: Noo...odehráli sme skladby z Master of Puppets, potom sme si zahráli s Lemmym, a potom sme vypadli. Ale musím říct, že Rakousko je nádherné, Vídeň je krásné město plné historie a muzeí. Vždy se tam těším, to je fakt.

Kronen Z.: Neumím se tě představit procházet se po muzeu někde ve Vídni.

Kirk: Navštívil sem jich víc. Věř nebo ne, ale sem takový ten "muzijní typ".

Kronen Z.: Dobře, přesvědčil si mě. Proč vlastně děláte Sik of the Studio? Dá se říct, že ste závislý na burácejícím publiku?

Kirk: Jednoznačně! Když hraju na kytaru a dívám se okolo sebe...myslíš, že chci vidět zbytek kapely nebo 30 tísíc burácejících fanoušků? To záleží jakou mám naldádu. Když mám chuť dělat něco kreativního, tvořit skladby, nahrávat nové album, tak by som radši viděl kapelu. Ale když se chci jen bavit a hrát, tak je mnohem lepší mít před sebou těch 30 tisíc lidí.

Kronen Z.: Berete si s sebou na turné množství skupin, většinu z nich amerických, ale všechny koncerty jsou v Evropě. Je Evropa lepší na vybláznění se?

Krik: Samozřejmě. Víš, Evropa je všeobecně víc zaměřená na metal než ostatní části světa. Heavy metal ve skutečnosti v Evropě nikdy neoslabil, možná jen vykročil trochu do ústraní. Kdežto v Americe byl populární před patnácti lety, potom vymizel a teď je znova v kurzu. Jdeme jednoduše tam, kde mají lidé radši naši hudbu. Tím nechci říct, že v USA není nikdo, kdo by ji neměl rád, ale v Evropě tím žijí mnohem víc a vlastně i metalem ve všeobecnosti.

Kronen Z.: Je i povaha publika rozdielná?

Kirk: Když přijdeme do Evropy, lidé šílejí. Přijímají nás s nadšením. Velmi dobře vidíme jak publikum reaguje na skladby, které hrajeme, a Evropani jsou šílenci. Ví o nás mnohem víc - o skupině, její historii a tak. A taky znají hudbu a texty. Není to jen o popularitě. V Evropě se lidé snaží kapelu víc poznat.

Kronen Z.: Můžeš nám říct něco o albu, na kterém pracujete?

Kirk: Myslím, že je to nejlepší album, jaké sme nahráli za posledních, asi tak 15 let.

Kronen Z.: Tím škrtáš velký kus práce, co ste v minulosti odvedli.

Kirk: Ano, je to naše jedenácté studiové album, ale mám pocit jako kdyby bylo teprve šestým. Je to jednoduše působivá sbírka skladeb. Tentokrát se nebojíme při tvorbě skladeb odvolávat na naši minulů tvorbu. Lidé uvidí, že znovu používáme naše tradiční prvky na vyjádření nových myšlenek. Nemůžem se dočkat dokončení vydání tohoto alba, aby sme mohli vypadnout a hrát ho lidem. Možná sme se v posledních letech příliš vzdálili naší minulosti, ale vždy se vrátíme k tomu, čím jsem byli a stále jsme. Myslím, že tohle album bude velký krokem zpět ke kořenům.

Kronen Z.: Chceš tím říct, že od St.Anger jse začali hlubší cestu k surovosti?

Kirk: Ano, album je velmi surové. Bude na něm několik skladeb tak rychlých, že James i já jsem se na sebe podívali se slovy: 'Au, vždyť nám ruce zápěstí odpadnou...' Dočkáte se množství skutečně rychlých skladeb a taktéž vážně heavy věcí. Změnili sme přístup ke tvorbě, tentokrát se na materiálu pracovali všichni. A také sme změnili ladění. Na St.Anger sme byli dost podladění, teď sem kytary naladili tak jako to je na prvních pěti albech i díky tomu, že Jamesův zpěv zní skoro jako v 80-tých letech spíš než v 90-tých. Udělali sme hodně změn a věřim, že to byli změny k lepšímu.

Krone Z.: Cítili jste potřebu vrítit se k počátkům, vyhnout se melodiím a pomalým částím kvůli nástupu kapel jako 30 Seconds to Mars a podobného emo,nu-metalu, nebo jak to nazvat?

Kirk: No, víš...já stále nerozumím co to vlastně to emo je...

Kronen Z.: No...to ani já...

Kirk: Vždy když se na to zeptám svých známých, dostanu odpověď, která nic nevysvětluje. Můžu ale říct, že máme připravených i několik velmi melodických songů a pokud de o mě, byl by sem velmi rád, když by na albu byli. Uvidíme, jestli se tam dostanou, protože máme množství skladeb a na album se jich dostane jen 9 nebo 10. Určitě je tam pár věcí, které jsou svým způsobem pomalejší a melodické, ale v určitém momentě se v nich přitvrzuje.

Kronen Z.: V textech se většinou zaobíráte hněvem, zuřivostí a pocity - emocionální stránce se věnujete víc než klasická opera. Myslíte, že hudba, hlavně ta vaše, je tím správným způsobem vyjádření zuřivosti, vyspořádání se s hněvem a jeho uvolňováním.

Kirk: Ano, úplně souhlasím. Když sem naštvaný a potřebuju to ze sebe vybít, tak vím, že jak si zahraju hudbu tak mi to pomůže. Můžu jednoduše něco poslouchat a při tom křičet a mlátit se sebou a díky tomu se cítím podstatně líp. Prospěje mi to mnohem víc, než jít do Wal-Martu, koupit si tam zbraň a postřílet ve škole 30 lidí. Chápeš? Léčivá stránka hudby je neuvěřitelně silná a cenná, protože zabraňuje lidem v drastických činech a podobně. Kdyby každý občas zašel na metalový koncert, tak by bylo ve světě o hodně méně zločinu. Lidé se musí nějak zbavit svého hněvu a heavy metal jim v tom vždy bude pomáhat.

Kronen Z.: Už se teda těším na nové album. Metallica se letos dožívá 26 roků - co vás stále nutí překonávat hranice, budovat kariéru i samotný heavy metal?

Kirk: Myslím, že tím nábojem je snaha překonat to, co sme vytvořili v minulosti. Soutěžíme sami se sebou. Hrajeme už pěkně dlouho...dvacetpět,dvacetšest roků...už to ani nepočítám. Ale já neumím opravit ani záchod, Lars neumí opravit auto, i když James asi ano.(smích) Děláme hudbu a chceme ju dělat co nejlepší. Pro mě je výzva přijít s něčím novým, složit hudbu a potom jít a bavit se na pódiu - je výzvou vidět, jestli to dokážeme udělat tak dobře jako předtím. Nejdůležitější je, že to stále chceme dělat. Ještě pořád chceme jezdit na turné, tvořit hudbu a dělat maximum co můžeme.

Kronen Z.: Ale z tohoto úhlu je to nekonečný příběh ne? Umíš si vůbec představit, že to jednoho dne někdy v budoucnosti jednoduše ukončíš?

Kirk: No, dobrá otázka...ale nevím co ti na ni odpovědět. Vezmi si Rolling Stones - Keith Richards má 62 let a stále je aktivní, miluje to co dělá. Mick Jagger, Ron Wood - ty pány to pořád stejně baví. Když má Keith Richards 62 a stále hraje, proč by sem nemohl hrát v šedesátce i já? Může to být divné hrát v tom věku Seek & Destroy. Ale když nás budou lidé chtít vidět jako šedesátníky hrát Seek & Destroy, nezaváhám ani na chvilku.

Kronen Z.: Vzpomínáš si na nějaký den, kdy si se kytary ani nedotknul?

Kirk: Hmm...asi minulý týden. Důvodem byl můj synáček. Celý den sem se o něj staral.

Kronen Z.: To je aspoň dobrý důvod.

Kirk: Ano, (smích) Snažím se hrát co nejvíc se dá. A teď, když sme ve studiu, se snažím ještě víc.

Kronen Z.: Heavy metal se pojí s různými styly oblékání, stylem života a vzhledu. Kožené nohavice, trička skupin, atd. Co myslíš, že je fascinující na celém tom žánru, hudbě a lidech.

Kirk: Lidé v to věří. Protože ti lidé sou vyhnanci. Množství vyvrhelů, rebelů a lidí, kteří nezapadají z jakéhokoliv důvodu. Zapadnout do společenství nebo do hudebního hnutí jakým je heavy metal dává lidem pocit, že někam patří. Metal poskytuje názor, způsob myšlení a způsob chlastání (smích) lidem, kteří nezapadli do běžné společnosti. Proto metal dnesk oslovuje takové množství lidí. Me jako například Latino music - těžko ji pochopíte a když nepatříte do té kultury, anebo se o ni aspoň nezajímáte. Heavy metal se nespojuje s nějakou zvláštní tradicí, i když je sám tradicí, ale není tradiční. Můžete pocházet odkudkoliv - z Afriky, Austrálie, Argentiny a když posloucháte metal, tak mu rozumíte. Toto je na metalu nejsilnější. Je úžasné cestovat po světě a vidět nejrůznější typy lidí vyznávající různou hudbu a názor. Zbožňuju to!

Kronen Z.: Když už hovoříme o vzhledu...poslední otázka: Jak dlouho máš takovéto dlouhé vlasy? Patnáct - dvacet roků?

Kirk: Ptáš se, kdy se ostříhám? Anebo jestli si plánuju udržovat stejný vzhled i nadále?

Kronen Z.: Ano, v podstatě...

Kirk: No...už si ani nevzpomínám, že by sem měl někdy jiné vlasy. Ne, nedám se ostříhat! Ale začínají vypadávat...

Kronen Z.: Tak v šedesátce už budeš hrát plešatý...ale stále řádně nahlas.

Kirk: Ano, plešatý ale nahlas, nahlas ale plešatý (smích)

Kronen Z.: Děkuji za rozhovor Kirku

Kirk: Za málo - uvidíme se v Rakousku!

Pověz něco o úplně prvním turné, které jste udělali?

James: První turné bylo Raven a Metallica v Winnebagu, z východního pobřeží směrem na západ. V autobusu byl hrozný smrad, protože jsme tam strašně chlastali, zvraceli, prděli a podobně. Musel si být řádně vožralej, aby si tam spal. Stále jsme se bili o horní postel. Klimatizace se pokazila někde v Texase, takže tam bylo asi 200 stupňů, když jsme se zbudily. Chlapci z Raven, moc nepili, ale my jsme jednou opili jejich bubeníka na poslední show.

Kdo byl největší svině v autobuse?

James: Myslím si, že jsme byli všichni pěkný svině. No Lars byl trochu víc, než ostatní. Nevím, možná proto, že je Dán, anebo proto že je jedináček. No nemyslím si, že v Dánsku měi mýdlo.

Máš na to turné dobré vzpomínky?

James: Jasně. Na tom turné jsme se dost naučili. Dokonce jsme jeden koncert odehráli s Motorhead. Našli jsme si hodně přátel. Také bylo pěkné sledovat, jak naše demo obletělo krajinu a (vplývalo) na mladých, rozhněvaných Američanech.

Které bylo nejvyčerpávanější turné?

James: Nepochybně turné k černému albu "Metallica". Neměli jsme ani trochu představu že to bude trvat tak dlouho. Trvalo okolo 22 měsíců. To album bylo známé všude, proto se turnéprodlužovalo. Byl jsem rád, když to konečně skončilo. Moje tělo bylo připravené pokračovat, ale můj hlas už jen chraptěl.

Jaké to je, hrát pořád ty samé písně každou noc?

James: Vidíš jiné tváře, stále jiný lidi. Na posledním turné jsme vytáhli neuvěřitelně mnoho starého materiálu a smíchali to s novým. Přidávání jiných písní na setlist vám trochu pomůže. Ale na turné k "Load" skvělý hrát stejný setlist noc co noc. Stále se to ladilo, víš, jako když brousíš nůž. No stává se, že si hodně unavený z toho jistého setlistu a to je hodně blbé, když to na tebe příde v půlce písně.

Jak bojujete na turné z nudou?

James: Obvykle hrajeme 5 dní v týdnu, takže máme dva dny volno. Často jsme dost unavený a spíme. Záleží na tom, kde jsme a v jakém je to ročním období. V létě můžeš jít někam s přátely, anebo dělat nějaké zábavné věci, jako je vodní lyžování a podobně. V zimě jezdíme na snowboardu a také mám tu svojí rodinu, tak chodíme ven a okukujem města a tak. Většinou se nenudíme.

Bylo nějaké turné, na kterém se skoro rozpadla kapela?

James: Turné k albu "Metallica", bylo hodně zničující, ale nebyl tam nikdo, kdo by uvažoval o odchodu. My jsme nikdy nepomysleli na konec, či už při té nehodě s ohněm, moji zlomenině, anebo Kirkově operaci, když potom hrál v sedě. Když zemřel Cliff při autobusové nehodě, tehdy to k rozpadu mělo blízko. Věděl jsem, že můžeme pokračovat, ale v tom momentě jsem byl v takovém šoku, že jsem nevěděl jaká budoucnost je před námi.

Udeřil si někdy Larse?

James: Samozřejmě. Bylo to, ještě dávno v začátcích, když jsme hráli na The Troubadour v Los Angeles. Bylo to poprvé, kdy lidi chtěli přídavek. My jsme šli do zákulisí a dohodli jsme se, kterou píseň budeme hrát. No Lars začal hrát něco jiného, píseň, kterou jsme nehráli pár měsíců a já jsem zapomněl texty. Tak jsme do toho nějak zahrnuli naši pasáž a když Lars vstával od svých bicích, přišel jsem k němu, udeřl jsem ho do břicha a řekl jsem: ,,Kurva, tohle už nikdy nedělej!". Bylo hodně chvil, kdy jsem měl chuť využít svoji sílu proti němu.

Musel si nějak přemluvit, aby šel do kapely?

James: Ne, ničím. Bylo to hned po tom, co kapela začínala. Připojil se k nám necelý rok potom, co jsme začali. Když s námi hrál poprvé, hned jsme věděli že patří do kapely, tak si nemusel přemlouvat ničím.

Jakou nejhorší věc jste udělali Jasonovi?

James: Bylo to asi v Japonsku, když byl s námi Ross Halin (fotograf). Bylo to Jasonovo první turné. Řekli jsme mu, že když chceme, aby Ross Halin - nejlepší rockový fotograf s námi pracoval, musí se s ním každý vyspat. No a proto, že byl Jason nový, tak že má začít. Že my jsme to už v minulosti dělali a takové sračky. Povídal: "Kurva, jebu na vás, v žádnym případě to neudělám" (smích).

Turné, kde se chlastalo nejvíc?

James: Monster Of Rock s Van Halen, Scorpions, Dokken a Kingdom Come. To byli Jagermeisterovi dny. Stále si o tom vyprávím příběhy, jako že jsem udeřil Larse a takové sračky. No taky že jo, já si to nepamatuju, nevzpomínám si na nic. Celou dobu jsme byli opilý. Stále se tam chlastalo a byli to kurva dobré časy.

Proč si přestal pít?

James: Byl jsem už dost unavený s toho co následovalo druhý den. Bylo mi zle a byl jsem strašně unaveném. Bylo k hovnu.

Pověz nějaký pěkný příběh o faninkách?James: Jednou jsme měli ve sprše osm holek. Věnovala se jim tam celá skupina, ó kurva.

Zdá se, že Dave Mustaine sebral plnou zodpovědnost, za chování když byl v Metallica. Jak se díváš na ty časy a chtěl by si ho nějak odškodnit?

James: Tak, nebyli jsme ani nepřátelé a ani přátelé. A myslím si, že nejlepší bude v tom pokračovat. Když se vrátím zpět v čase, všichni jsme byli vožralý a měli jsme se dobře, ale on zacházel příliš daleko. Bral všechno na lehkou váhu a zacházel až příliš daleko včetně alkoholu a drog. Poslal mojí dcerce Cali pěkný dáreček k narozeninám a to od něho bylo pěkné. Není mezi námi žádné nepřátelství, tak jako to bylo před 16 lety. On dělá svoje věci a my naše.

Jaký to byl pocit hrát s orchestrem, výběr ze všech vašich skladeb?

Kirk: Byli chvíle, kdy to bylo neuvěřitelné. Mít víc jak sto instrumentálních nástrojů, které doplňují každý riff, každou notu, to bylo super. Dostalo to naše skladby na úplně jinou úroveň. Orchestr hrál stejnou linii s mými sóly a mít tento druh interakcie na pódiu je úžasný pocit.

Jak důležitý byl Michal Kamen (dirigent) v celém tomto procesu? Můžeš přesně vysvětlit co dělal?

Kirk: On byl v centru všeho. Chlap, který to všechno vzal na svá ramena. My jsme zas dělali svoje a on se staral o ostatní. Udělal to tak, že orchestr vyzdvihl, všechno co jsme udělali. Jeho vztah a jeho způsob dělání hudby je velmi nakažlivý. On je chodící příklad potencionálního hudebníka. Jednoduše je inspirující.

Pravděpodobně respektuješ Michala Kamena?

Kirk: Michal Kamen je jeden z největších hudebníků, se kterým jsem měl tu čest pracovat.

Kamen pracuje na množství soundtracků k filmům. Ty máš rád filmy. Bavily jste se vy dva někdy o možné spolupráci?

Kirk: Ano. Řekli jsme, že spolu v budoucnosti můžeme spolupracovat. On dělá asi 15 soundtracků měsíčně. Řekl jsem mu, že jak někdy bude někoho potřebovat jako jsem já, aby mu nahrál kytaru klidně jen 15 sekundový track, jsem mu k dispozici. To by bylo úžasné.

Si někdy znepokojený postojem starých fanoušků Metallicy, který neoceňují vaší snahu, vaše úsilí, pokrok a vývoj?

Kirk: Já se nestarám o to, co si lidi myslí. Jsou to naše písně a to je podstatné. Jak se to lidem nelíbí, dobře. Mají na to právo. No my se snažíme jít stále dopředu, nechceme stát stále na tom samém místě.

Mohl by si přesně popsat svojí roly v začátcích Metallicy?

Ty si nejnovější člen kapely. Jak si se dostal ke kapele? Ty si se dozvěděl o nich, anebo se oni dozvěděli o tobě?

Jason: Oboje.

Když si přišel do kapely, byli tam nějaké očekávání, které by si měl splnit?

Jason: Samozřejmě, musel to být někdo dost silný, aby to všechno unesl. Ne někdo, kdo by mohl hrát, ale někdo kdo by nahradil Cliffovo místo i po psychické stránce, žít pro každého v rodině, pro celou partu. Na konkurzu bylo asi 40, anebo 45 lidí a Metallica hladala někoho, kdo má všechny tyto aspekty, víš.

Kdy si začal hrát na basu?

Jason: Asi před osmi lety. Bylo mi osmnáct a teď mám dvacetšest, tak …

Tak potom si druh nějakého (neskoršího) hráče?

Jason: Víc-míň, dostal jsem baskytaru, když mi bylo třináct, ale nehrál jsem na ní.

Kdo na tebe měl vliv po hudební stránce?

Jason: Geezeer Butler, Greddy Lee, Chris Flawyer, také Gene Simmons patřil mezi moje vzory v začátcích. Také jsou to James Jameson a Philmo Johnstub.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek z jeviště?

Jason: Asi před dvěma týdny jsme hráli venku nějakou šou, bylo to někde tady v okolí, Tippet, New Hampshire, alebo něco takového. A tam byli májové mušky. Nevim jestli víš co to je: malé, zlaté, průhledné bakterie, které vypadají jako komár, ale neštípou. Když jsme začínali hrát, dokola byla úplná tma jen naše obrovská světla svítila. Všechen tento hmyz se nahrnul k pódiu. Bylo jich tam asi 50, anebo 70 tisíc těchto hajzlů a to právě v okolí jeviště, právě tam kde jsme hráli my. Já jsem přehltal asi 6. Byli všude, pomotané v našich vlasech a ….. Bylo to opravdu na hovno. Nedalo se hrát. Chodili jsme po nich, pokryli celé pódium. To byl řádně pokrvený večer.

OK, jaký nábytek máš ve svém obýváku?

Jason: Hmm, super televizor, super stereo TV, velký gauč a pár baskytar. To je asi všechno. Nevim, jestli máme nějaké stoličky … nebyl jsem doma dva roky, tak …

 

Co vás inspirovalo k písni z nejnovějšího alba "Dyers Eve"?

Jason: Má to hodně společného s jamesem. Všechno to jsou jeho skryté city, musel by ses na to zeptat jeho. Já můžu jen poznamenat, že to má hodně společného s jeho osobním životem.

Jak se vyrovnáváš s úspěchem, který jste dosáhli a vším co je okolo toho, jak za vámi chodí lidi a tak?

Jason: Je to v pohodě. Někdy to není jednoduché, protože můžeš mít různé nálady, víš. Tak jako hrát každý den a hned po střetnutí ze stovkou lidí a tak. Občas chceš s toho všeho vypadnout. Někdy nemáš náladu na kecy, nechceš se s nikým bavit, víš. Chceš být sám sebou. No musíš se střetnout s těmi lidmi, až když se cítíš úplně na hovno. Bez ohledu na to, co se dělo ten den. A musíš se stále tvářit šťastně a příjemně, protože to je součást této práce

Jaké jsou plány kapely, až dokončíte turné?

Jason: Chystáme se na krátký zimní spánek, protože toto turné je asi 16, anebo 17 měsíců v kuse. Tak půjdeme domů a uděláme si věci, které potřebujeme. Prostě pár měsíců přezimujeme a potom se vrátíme k psaní. Nedá se určit kdy to bude. Psaní může trvat dva týdny, ale také to může trvat dva roky.

Která je tvoje oblíbená píseň Metallicy?

Jason: "Orion"

Proč právě "Orion"? Je to proto, že má velmi silnou basovou linii?

Jason: Ano.

Je to také píseň, kterou nejradši hraješ?

Jason: Neumím to zahrát přesně. To basové sólo v tom. Zahrál jsem to sedmsettisíckrát (nebo nějaká podobná číslice) a stále, když to hraju, mám s toho husý kůži. Napodobuju basové sólo, oh kurva …